V záchranářském výcviku se kromě služebních plemen běžně setkáváme i s retrievry. Nejčastěji jde o flaty, labradory a zlaťáčky.
Na prvním cvičení nám bylo řečeno, že „zachraňovat“ lze s téměř každým psem. Záleží na přístupu. Stejně jako my lidé i pejsci jsou každý jiná osobnost. A podle toho se k nim musí přistupovat. Já zkouším „zachraňovat“ s nejmenšími retrievry a protože jsem začátečník, učím se stejně jako oni.
Záchranářský výcvik je zdlouhavý a obzvlášť jeho začátky se podobají spíše hře, než cvičení. Ale o to právě jde. Pejska musí výcvik bavit. A radost z práce by neměla vymizet ani v pozdějším výcviku. Radost a odměna (v podobě balonku či pamlsku) je totiž ta nejlepší motivace pro práci příští. To platí nejen v záchranařině.
První důležitý cvik je „štěkání na povel“. Můj první toller Jell Sv. Huberta alias Kája byl docela „uřvaný“. Bohužel štěkal, jen když chtěl on. Protože jsem ho začala učit štěkat na povel až v roce, šlo to hůř. Nakonec zabralo, když jsem ho uvázala ke stromu a odcházela. Jakmile štěknul, následovala pochvala a podpora ke štěkání. Jenny (Gina Angels of Baranya), má druhá novoskoťačka, se naučila štěkat už ve čtyřech měsících. Mám pocit, že s ní jde všechno snáz, ale nechci nic uspěchat.
Po zvládnutí „štěkání“ se štěňátko učí na povel „hledej“ přiběhnout k figurantovi a pořádně si na něj zaštěkat. Tyto přijímáčky, či nástřeláčky se zpočátku dělají pouze na pár metrů. Po vyštěkání figurant a poté i psovod pejska odmění. Páníček si se svým psem pohraje. Stejně jako u každého výcviku nesmíte psa častým opakováním otrávit. Opravdu je lepší cvičit jen chvilku. O to víc se pak pes i páníček těší na další cvičení.
Mám tollery dva a každý je trochu jiný. Kája je k lidem rezervovanější a někdy má tendenci místo hledání jít si něco očichat. Pokud se mi tohle stane, musím udělat ve výcviku „krok vzad“. Prostě se musím vrátit k tomu jednoduššímu, aby si nezvykl lajdačit. Pokazit něco není těžké, horší a delší je chyby napravit. Pokaždé je to tak, že výcvik si kazíme my psovodi.Jsme lidé, a chybovat je lidské. Pokud si přiznáme, že jsme něco nezvládli, máme z poloviny vyhráno.Spousta lidiček svádí neúspěchy ve výcviku na psa, ale chyba je vždy na druhém konci vodítka. Nejčastější příčina problémů bývá v nepřiměřených nárocích na psa. Také se spousta lidí zbytečně snaží výcvik urychlit. Dokud pes nemá v hlavince zakódováno to, že přiběhne k figurantovi a štěká, protože následuje pochvala, hra a sranda, nezatěžujeme ho žádnými úkryty ani složitým vyhledáváním. Vždy postupujeme od jednoduchého ke složitějšímu.
Podle mého je toller, díky svému temperamentu a chuti pracovat, pes vhodný pro záchranářský výcvik. Samozřejmě není jeho výcvik stejný, jako výcvik služebních psů. Dovolím si tvrdit, že se služebními plemeny je méně práce, ale to je jen můj názor. O to víc mě cvičení se zrzounky baví.
Tolleři jsou vzrušiví. Jakmile jim dám najevo, že se jde něco dělat, jsou okamžitě připravení k akci. Zrzounci jsou při cvičení někdy až zbrklí. Tak moc chtějí pracovat, že jsou schopni předbíhat povely. Například Kájovi dám povel „k noze“. Přiřadí se a sám si radostně lehne, protože povel očekává. Z toho důvodu je lepší s nimi cvičit bez stereotypu. Aby pes netušil, který cvik přijde. Novoskoťáčci pracují rychle a při svém temperamentu se občas dopouštějí nějaké té nepřesnosti.
Podle mě potřebují temperamentní tolleři spíše klidnější přístup. Na rozdíl od některých klidnějších retrievrů, kteří vyžadují větší podporu a povzbuzení do akce, jsou tito zrzaví psíci akční až až.
Jako všichni retrievři milují vodu, takže dobře zvládají i vodní záchranářský výcvik.
Vůbec se nepovažuji za odborníka na tollery, ale jedno vím jistě. Jsou to akční a pracovití pejskové. Byli stvořeni k práci. Ať už s nimi budete pod citlivým vedením lovit, „agilitit“, jakkoliv sportovat, nebo třeba zachraňovat, budou nadšeni. A pohled na takové psy mě baví.
Zuzana Sobotková
