Když jsem si pořídila svého prvního tollera Whiskeyho, začala jsem se zabývat otázkou „Co s ním dělat?“ V té době byla pramalá možnost nějakého loveckého výcviku, neměla jsem ani zkušenosti, známosti a ani auto, díky němu bych mohla někam na výcvik dojíždět. Co bylo ale s nástupem puberty jasné, že prostě poslouchat bude muset umět, jelikož je to zrovna ten typ tollera, co má svojí vlastní hlavu a dvakrát si rozmyslí než něco udělá a který měl na všechno svůj názor, takže nějaký ten základní výcvik přijít musel.
Naše výcvikové začátky byly spíše usměvné, někdy až k pláči. Postupem času jsem dospěla k názoru, že nemá cenu slepě ťapat se psem v řadě, odměňovat ho jen když výcvikář povolí a vůbec, že se tento styl výcviku pro hyperaktivního citlivého tollera vůbec nehodí. Právě i proto jsem začala jezdit na různé výcvikové víkendy, semináře a LVT. Do života mě to dalo hodně, kapacit ve sportovním výcviku jsme navštívili do té doby dost, já si udělala názor na to, jakým způsobem se psem – zvláště s tollerem pracovat a právě někdy v tuto dobu přišel do naší domácnosti druhý toller, neoficiálním jménem Tenny.
S Tenčou jsem začala od štěnátka stopovat, učit „moderní“ poslušnosti a i obranařit. Toller je úžasný pes v tom, že ho snad bude bavit cokoliv, jeho obrovský zájem o aport a žravost přímo nabádá k výcviku. Je rychlý, obratný , energický, má rychlé vzruchy (pravda s útlumy je to už tošku těžší – s tím ale človek musí počítat) a při správném vedení se umí báječně koncentrovat na práci. Co se týče stopařiny, v Kanadě přímo domovský Toller Club ma speciální stopařské zkoušky. Když se na ně podíváte zjistíte, že i jejich základní zkouška je o mnoho těžší než „naše“ v NZŘ či IPO. Toller má výborný nos, stopuje s chutí jím vlastní, zvláště, jeli stopa našlapaná tak, jak by měla být a to s pamlskama, jeho koncentrace je vysoká, problémy s vysokým nosem či revírováním jsem nezaznamenala, ale jak je všeobecně známo, tak „Stopa“ je královská disciplína a pro nějaký ten úspěch je potřeba prošlapat x hektaru polí, luk a několikero holínek. Toller dle mého názoru předpoklady na úspěchy ve stopařině má, už jenom díky výbornému nosu.
Disciplína poslušností není u tollera nijak neobvyklá. Dnes je možno vidět spoustu tollerů co se věnují Obedience, hlavně ve světe. Jak již jsem se zmiňovala výše, žravý a „balonkový“ toller k nácviku poslušností přimo nabádá. Cvičí s chutí, při správném vedení je velmi rychlý, přesný a cviky plní s jeho všudypřítomnou radostí. S aportem nemá problémy a je velmi hbitý při překonávání překážek. Na co si dát velký pozor je střelba při všestraných zkouškách, je opravdu nutné, aby s ní byl toller seznamován nenásilně od malého štěnátka, protože se může vyskytnout problém s reakcí na střelbu z tzv. „startovačky“ Obrany – disciplína, kterou oba moji tolleři bezmezně milují. Disciplína při které se můžou maximálně vydovádět, kde pes získá patřičné sebevědomí, psovod se naučí jak získavat kontrolu nad psem i v situacích kdy pes je maximálně ve vzruchu a konečně zábava pro všechny. Hlavní a nezbytný předpoklad pro obrany je schopný figurant. Člověk citlivý, co rozumí psům, který nechá psa vyzrát, vyhrát a bude jeho kamarádem v tomto odvětví. Obrany se v moderní kynologii odehrávají v rámci loveckého a kořistnického pudu, kterými až na pár vyjímek plemen disponují všichni psi. Rozvíjí se touha po kořisti a po lovení kořisti. Jistě co se týče tollera, bude na naučení správného zákusu doba delší oproti pracovním plemenům, protože nejde jenom o to kořist – rukáv chytiti, ale chytit na plnou tlamu a taky se v zákuse udržet a kořist "vyhrát". Ten kdo má trpělivost, nikam se nežene a jeho jedinou prioritou není co nejlepší výsledek ze závodů a zkoušek - ve kterých toller přiznejme si nebude nikdy excelovat, může v obranách najít prima koníček, který bude bavit jak psa tak majitele.
Závěrem bych chtěla dodat, že děláme sportovní kynologii ze zábavy, protože baví mě a mé psy, setkáváme se s plno zajímavýmy lidmy, tolleři se dokáží vyžít a právě ta zábava z práce je pro nás to nejhlavnější. Toller nikdy nebude excelovat na prvních příčkách závodů, ale co jsem měla možnost vidět, tak velmi zaujal lidi kteří se výcviku věnují i na profesionální úrovni jeho nezdolným temperamentem a chutí do práce. Pořád a stále se mám co učit a já se ráda učím i proto mě sportovní kynologie přirostla k srdci.
Veronika Ohlídalová
