
Duke Toller Bryvilsár
nar. 1.6.2002
Otec: Tueholt Red Cyrus
Matka: Anafrid Toller Bryvilsár
majitel: Jindřiška Kvasničková
Dyk, Dykoušek, Dykýsek...
Dyka jsme si přivezli v prosinci 2002. Koncem listopadu nám po neúspěšném léčení umřel pejsek
německé dogy a tak jsme se rozhodli, že si pořídíme nového psího kamaráda.Plánovali jsme
štěňátko na jaro a rozhodli jsme se pro leonbergera. Jenomže toho nám veterinář hodně rozmlouval,
že je to velké plemeno a má časté zdravotní problémy zrovna tak jako německé dogy. Proto
jsme začali hledat plemeno střední velikosti, plemeno zdravé, odolné a takové, které by bylo
i snadno ovladatelné a hodné k dětem.

Dohodli jsme si na doporučení známého návštěvu v CHS Bryvislár a jeli si zamluvit na jaro
štěňátko chodského psa. Mezi řečí s chovatelkou jsme ve vedlejším výběhu uviděli i zrzavé
psy, které jsme nikdy předtím neviděli. Mezi dospělými psy tam pobíhalo i půlroční chlupaté
„cosi“ a bylo skoro rozhodnuto. No on si vlastně Dyk vybral nás, protože po celou dobu návštěvy
se od nás ani nehnul, okousával mi tkaničky a vyžadoval drbání. Největší paradox na tom všem
je, že jsem vždycky tvrdila, že retrívra tedy opravdu nechci a vida! Dozvěděli jsme se, že
to je Nova Scotia Duck Tolling Retriever (Toller) – nejmenší ze všech retrívrů. Ve své domovině
- Kanadě - tito psi sloužili k lákání kachen. Běhali po břehu v rákosí a jejich hodně výrazná
rezatá barva zvědavé kachny lákala ke břehu, kde je snadno ulovili lovci.
U nás toto plemeno není ještě tolik rozšířené, což je škoda, protože se jedná o velice všestranného
psa, snadno vycvičitelného, je s ním snadná manipulace a velice miluje svoji rodinu. Známe
jedince, kteří se velice úspěšně věnují jak agility, frisbee tak i loveckému výcviku.
Náš Dyk je kliďas, kterého jen tak něco nerozhází a nevyvede z míry. Je přátelský k ostatním
psům do té doby, pokud se na něj některý nechce vytahovat. Každou takovouto snahu rázně utne.
On je přeci kápo. Jakéhokoli dalšího pejska, kterého jsme k němu domů přivedli vzal "za
svého". Mockrát vydržel moje smutnění, když jsem mu brečela do kožichu - nemohla jsem
se přenést přes ztrátu dogouška.
Naše společné začátky sice trochu skřípaly, protože k nám přišel přece jen už větší, zvyklý
na smečku, ale vlastně na nic jiného. Na jméno moc nereagoval, na procházkách měl strach
z každé popelnice u cesty a byl celkově dost vystrašený. To mu tak trochu zůstalo dodnes
v podobě jeho velkého strachu z petard a bouřky.
Absolvovali jsme spolu výcvikový tábor a teprve potom jsme k sobě našli tu správnou cestu.