Duke Toller Bryvilsár

Dyk, Dykoušek, Dykýsek...

Dyka jsme si přivezli v prosinci 2002. Koncem listopadu nám po neúspěšném léčení umřel pejsek německé dogy a tak jsme se rozhodli, že si pořídíme nového psího kamaráda.Plánovali jsme štěňátko na jaro a rozhodli jsme se pro leonbergera. Jenomže toho nám veterinář hodně rozmlouval, že je to velké plemeno a má časté zdravotní problémy zrovna tak jako německé dogy. Proto jsme začali hledat plemeno střední velikosti, plemeno zdravé, odolné a takové, které by bylo i snadno ovladatelné a hodné k dětem.

Dohodli jsme si na doporučení známého návštěvu v CHS Bryvislár a jeli si zamluvit na jaro štěňátko chodského psa. Mezi řečí s chovatelkou jsme ve vedlejším výběhu uviděli i zrzavé psy, které jsme nikdy předtím neviděli. Mezi dospělými psy tam pobíhalo i půlroční chlupaté „cosi“ a bylo skoro rozhodnuto. No on si vlastně Dyk vybral nás, protože po celou dobu návštěvy se od nás ani nehnul, okousával mi tkaničky a vyžadoval drbání. Největší paradox na tom všem je, že jsem vždycky tvrdila, že retrívra tedy opravdu nechci a vida! Dozvěděli jsme se, že to je Nova Scotia Duck Tolling Retriever (Toller) – nejmenší ze všech retrívrů. Ve své domovině - Kanadě - tito psi sloužili k lákání kachen. Běhali po břehu v rákosí a jejich hodně výrazná rezatá barva zvědavé kachny lákala ke břehu, kde je snadno ulovili lovci.

U nás toto plemeno není ještě tolik rozšířené, což je škoda, protože se jedná o velice všestranného psa, snadno vycvičitelného, je s ním snadná manipulace a velice miluje svoji rodinu. Známe jedince, kteří se velice úspěšně věnují jak agility, frisbee tak i loveckému výcviku.

Náš Dyk je kliďas, kterého jen tak něco nerozhází a nevyvede z míry. Je přátelský k ostatním psům do té doby, pokud se na něj některý nechce vytahovat. Každou takovouto snahu rázně utne. On je přeci kápo. Jakéhokoli dalšího pejska, kterého jsme k němu domů přivedli vzal "za svého". Mockrát vydržel moje smutnění, když jsem mu brečela do kožichu - nemohla jsem se přenést přes ztrátu dogouška.

Naše společné začátky sice trochu skřípaly, protože k nám přišel přece jen už větší, zvyklý na smečku, ale vlastně na nic jiného. Na jméno moc nereagoval, na procházkách měl strach z každé popelnice u cesty a byl celkově dost vystrašený. To mu tak trochu zůstalo dodnes v podobě jeho velkého strachu z petard a bouřky.

Absolvovali jsme spolu výcvikový tábor a teprve potom jsme k sobě našli tu správnou cestu.